Deník dadaisty

Dnes jsem uspořádal den pootevřených dveří, protože mám u dveří nový překlad a nová futra, při jejichž řemeslné výrobě z kamene mudrců velikosti hory Říp, která vlastně není horou, se mi někam ztratil zednický bagr. No se ztrátami nářadí musí člověk při práci zkrátka počítat, jak říká na den přesně dva tisíce sedmnáct let deset měsíců a dvanáct dní staré zednické přísloví: „Ztraceno v překladu.“ číst dál

Vzhledem k tomu, že v celém svém vesmíru žiji jen já sám, jsem nepochybně jedinou kompetentní osobou, která může plodně hovořit o všech aspektech mého vesmíru. Rozhodl jsem se proto, že jako jediná kompetentní a fundovaná osoba sepíši kosmologický traktát, v němž jsem zveřejnil teorii, že celý můj vesmír plove v kapičce touhy na špičce žaludu ztopořeného penisu boha plodnosti. číst dál

Nebudu tu s nezapálenou dýmkou v ústech nad čajovým stolkem bez čase  a s dávno již vyhořelou, kdysi snad aromatickou, svíčkou sáhodlouze filosofovat nad barvami dne. Já vím, nabízí se, že den je bílý a noc že je černá. Jenže on den je tak nějak černobílý, jako noir filmy ze staré drsné školy. Mnoho příběhů již začínalo tím, že kdosi kdesi spatřil osobu, která měla být již dávno mrtvá. Děsivá představa a děsná zápletka. Můj příběh začal jinak, dnes ráno jsem spatřil osobu, která se asi ani nenarodila. Ale abych nepředbíhal událostem... číst dál

Řada deseti tisíc sto devadesáti devíti příjemně prospaných nocí je přerušována povinně probděnými dny. Den je jen parazit noci. Pár světelných minut po půlnoci jsem vstal z letiště se sedmi ranvejemi pro přistání chtíčem ochlípených těl. Vyšel jsem na balkon, v jedné ruce číši suchého červeného vína, ve druhé ruce pánskou, modrou yukatu. Sotva jsem prošel balkónovými dveřmi, udeřila mne do obličeje neprostupná, černočerná tma. Byla tak hustá, že by se ani nedala krájet. Celou mou persónu obklopila tma tmoucí. Asi není nic neobvyklého na tom, že se mi v tu ránu zatmělo před očima. Jak by ne... číst dál

Sešel jsem hluboko do základů svého mrakodrapu, kde se ve čtyřicátém podzemním patře nachází zrcadlový sál. Stál jsem tam mezi pokroucenými zrcadly, obklopen davem hloupě se dívajících lidí, ještě hloupěji se tvářících, a ještě daleko hloupěji vypadajících. Byli to ubožáci, trosky, karikatury mého já, které je karikaturou lidskosti. Byly to pouhé stíny člověčenství, odlesky slávy prvních lidí. Říkal jsem si: „Vzmuž se, vzchop se, hlavu vzhůru!“ jenže v tomto podzemním patře je strop tak nízký, že stojím nahrben v předklonu, s hlavou chvílemi bezradně svěšenou k zemi, a chvílemi vzdorovitě d... číst dál

V mém ranním šálku čaje se odehrála světová válka nanoponorek, nebo to možná bylo jen mezinárodní námořní vojenské cvičení, ale každopádně bylo několik malilinkatých ponorek potopeno, a na hladině po nich zbylo několik mastných skvrn. Okolní svět se v těch skvrnách jevil jak pobřeží sužované ropnou skvrnou. Vím já, třeba je to jen plovoucí podhoubí čajové houby Barbuchy. číst dál

Na horkovzdušné pistoli se vznáším nad krajinou tvořenou výhradně starou, černou šelakovou gramofonovou deskou přehrávanou starým gramofonem na kliku, který má velkou bronzovou troubu a kliku. Deska má logo s malým pejskem naslouchajícím záznamu ze staré, černé šelakové gramofonové desky přehrávané gramofonem na kliku, který má velkou, snad bronzovou, troubu a kliku. Nad deskou na logu staré, černé šelakové gramofonové desky se nevznáší nikdo, ani na horkovzdušné pistoli, ani na horkovzdušném balónu a ani na čemkoliv jiném, ať už horkovzdušném nebo třeba studenovzdušném. Vzduch je vlhkým, p... číst dál

Hned časně ráno jsem zahájil den výslechem svého svědomí: „Řekni ke komu patříš? Kolik vás je? Kde sou ostatní?“ svědomí ale zatloukalo a neřeklo nic, odhodláno k sebeobětování hrdinskou smrtí. K večeru jsem po mnoha hodinách koukání do světla stolní lampičky rezignoval: „Tak ty budeš zatloukat, co? Chceš být mučedníkem, co? Tak to se Ti nepodaří! Nechám Tě ještě žít! Ale co myslíš, že udělají ti venku, na ulici, až zjistí, že jsem tě vyslýchal a nechal tě jít?!“ Zašel jsem si pak na fujburgr ke strýčkovi skrblíkovi. Je to vyhlášený lakomec, podle toho ta strava vypadá. V letní olympijské v... číst dál

Maltou mezi cihlami svého několika set patrového rodinného jednogeneračního domu se snažím ve fatální minulosti pohledem z fideistické přítomnosti rozpoznat alespoň náznak multikulturní budoucnosti. Jenže plně v duchu principu neurčitosti je otec neznámý a matka snad jakš takš jistá. Požádal jsem o radu Alberta Einsteina, ale on je příliš relativní, než abych mohl bezezbytku uvěřit jeho protimluvům. Tak ať si blaženost dál zůstane blažená a nelibost nelibá, ať si je blaženost blahem blažená a nelibost ať si v nelibosti libuje? Zatímco předčítám tyto řádky svému proamerickému toustovači, Zem... číst dál

V honbě za pokladem od obou konců duhy jsem se ocitl na malém, nezajímavém a nepodstatném ostrůvku, na dohled od ztraceného ostrova pokladů, který zaboha nemohu najít. Oba ostrovy jsou od sebe natolik vzdálené, že jsou na dohled i za naprosté tmy, byť by byla hustá mlha a sněhová vánice k tomu. Ve skutečnosti je od sebe dělí jeden krok široká a jeden krok hluboká strouha, na jejímž dně, kdesi hluboko, kam ani nejostřejší zrak nedohlédne, proplouvají jako průplavem těžkotonážní kontejnerové lodě, tankery, remorkéry, válečné křižníky i luxusní zaoceánské parníky ze spadaného listí rostlin, ji... číst dál

Pronásledován gangem zlosynů, vedeným Jockerem, a gangem dobrosynů, vedeným střídavě Batmanem a Mirkem Dušínem, utíkal jsem se kvapně do náruče ploché, jak zrcadlo hladké a lesklé krajiny, pryč od všech dalších dobrodružství, pryč ode všech a od všeho. Pod sklíčkem svých náramkových hodinek s vodotryskem vtipně ukrývám nástěnnou mapu pokladů, propálenou místy paprsky slunce procházejícími přes krůpěje vody rozstřikované po vnitřní straně hodinového sklíčka vodotryskem. Konzistentně zmatený stojím v obrazu od Josefa Lady, asi nejsem dost v obraze, nevím totiž, zda jít vlevo na kopec s kostel... číst dál

Otevřel jsem kufřík a z pokerových žetonů nejrůznějších barev jsem na vykachlíčkovanou oblohu v koupelně vyskládal funkcionalistickou barokní duchu. Nechtěl jsem ale duhu jen tak obyčejnou, nekonsolidovanou, vyskládal jsem proto duhu, která nemá ani jediný začátek, ale zato má dva konce. To mi dává dostatečně prchlivou naději najít hned dva hrnce zlata. Rozehnal jsem demonstraci Leprikónů a jal se v krabici od banánů hledat mezi odloženými papíry mapu pokladů. V nestřeženém okamžiku někdo vešel do knihovny, zvedl kartónovou krabici od banánů a odnesl ji kamsi do temného kouta palčivou slune... číst dál