Fyzika navzdory XVII. – dilatace času

Napsal Utsukushii M. N. Tenka (») 1. 11. 2012 v kategorii Věda bez dědy Vševěda, přečteno: 2693×

Při psaní těchto kratičkých laických exkurzů do záhadných odborných záležitostí fyziky nám pomalu ale jistě plyne čas. Takže nastal čas podívat se času na zoubek. Jak je to vlastně s tou dilatací času?

Nejprve si řekněme, že pan Einstein nám s dvojí teorií relativity, speciální a obecnou, předložil vlastně i dvě příčiny dilatace času. Ve speciální teorii relativity je dilatace relativistickým efektem, který vzniká v důsledku pohybu vysokou rychlostí, rychlostí blízkou rychlosti světla. V obecné teorii relativity je dilatace času jevem, zapříčiněným silným gravitačním polem. Ponechám stranou své naprosté nepochopení a zděšení z toho, že někdo předloží dva různé popisy světa doufaje asi, že jsou oba stejně platné a stejně relevantní, ač si místy odporují, a oba tedy pravdivé a relevantní být nemohou.

Dilatace času je ve speciální teorii vysvětlena na příkladu dvojích hypotetických světelných hodin. Zatím co jedny hodiny setrvávají v relativním klidu, druhé se řítí vesmírem rychlostí světla. Jak si představit světelné hodiny? Konkrétní konstrukční řešení je zanedbáno, jelikož se jedná pouze o hypotetické světlené hodiny. Paprsek světla se odráží mezi dvěma zrcátky, pohybuje se po dráze kolmé na odrazové plochy zrcátek, viz obr.1. Pohyb částic světla od prvního zrcátka k druhému a zpět k prvnímu zrcátku je zde označen za interval času. Einstein situoval světelné hodiny tak, že dráha paprsku je kolmá na dráhu pohybu „hodin“. Einstein nás přesvědčuje, že když se hodiny pohybují rychlostí světla po dráze s, mezi jednotlivými odrazy paprsku od zrcátek urazí paprsek světla delší dráhu nežli mezi zrcátky stojících hodin, neboť vyrazí-li paprsek od prvního zrcátka, z polohy A, pohybem hodin se druhé zrcátko vzdálí ze svého původního místa ve směru kolmém na pohyb paprsku letícího mezi zrcátky světelných hodin, do polohy , viz obr.2. Respektive pro pozorovatele pohybujícího se spolu s hodinami letí paprsek mezi zrcátky po nejkratší možné dráze, ale pro pozorovatele nacházejícího se v relativním klidu, mimo pohybující se hodiny, urazí paprsek světla delší dráhu. A protože nám je podsunuto, že rychlost světla je konstantní a pro oba pozorovatele stejná, údajně z toho plyne, že pro oba pozorovatele je časový interval různě dlouhý. Pozorovateli, nacházejícímu se v relativním klidu, se prý časový interval letících hodin prodlužuje, a z jeho pohledu jdou tedy pohybující se hodiny pomaleji. Protože nelze určit, kdo je v klidu a kdo se pohybuje, pozorují vlastně oba pozorovatelé daný jev u sebe navzájem.

Rozdíl ve vnímaných intervalech času není v tomto příkladě, domnívám se, způsoben dilatací času, ale špatně zvoleným intervalem času. Zvolím-li za interval času cos související s rychlostí pohybu, pak se s narůstající rychlostí bude zvolený časový interval prodlužovat. Z toho nelze vyvodit závěr o relativitě času a jeho dilataci v závislosti na rychlosti, jen jsme v tomto pokusu zvolili hloupý časový interval. Krom tvrzení o konstantní rychlosti světla nemáme žádného důvodu, a tedy nemáme vlastně žádný opravdu pádný důvod, domnívat se, že dojde ke skutečné změně v plynutí času.

Kdybychom jedno zrcátko nechali v klidu, druhé by se od prvního vzdalovalo rychlostí světla, mezi zrcátky by se opět odrážel paprsek světla, a udával tak interval času, divili bychom se asi, že se vzrůstající vzdáleností se prodlužuje interval času.

Kdybychom za interval času označili množství energie potřebné k uvedení vody ve varné konvici do varu, a pokaždé jakmile by bylo varu dosaženo bychom proces opakovali s tou samou konvicí a se stejnou vodou, která by nestačila vychladnout, asi bychom se divili, že s každým dalším pokusem se interval času zkracuje a dochází tak k fatální „kontrakci času“.

Kdybychom za interval času označili otočení kola o tři sta šedesát stupňů, pak bychom se jali kolo z nuly roztáčet stále větší silou, hle interval času se zkracuje, kdybychom pak náhodou padli vysílením a ponechali kolo vlastnímu osudu, tu by se interval času rázem prodlužoval, až by se čas zastavil úplně.

Kdybychom zrcátka v Einsteinových hypotetických světelných hodinách zaměnili za dvě stěny, a dráhu mezi jimi by tvořilo schodiště s jeden metr vysokými schody, po nichž by konstantní rychlostí světla běhal tvor T, došlo by zjevně při relativistické rychlosti nejen k dilataci schodů, ale dokonce i k dilataci metru, schod by totiž byl stále vysoký jeden metr, ale tento jeden metr by se vnějšímu pozorovateli jevil delší než jeden metr měřený u něj, v relativním klidu.

Kdybychom Einsteinovy světelné hodiny nahradili dvěma sloupky, prádelní šňůrou mezi nimi napnutou, dědečkovými trenkami, babiččinými bombarďáky a podprdami na šňuře pověšenými, došli bychom spolu s panem Einsteinem nepochybně ke zjištění, že s rychlostí pohybu dané soustavy dochází k dilataci trenek, bombarďáků a podprd. Když se po šňůře bude mezi sloupky pohybovat provazochodkyně, konstantní rychlostí, s dilatací prádelní šňůry musí nezbytně nutně dojít k dilataci času. Obávám se, že ve skutečnosti nedochází k fyzické změně ani u prádla, ani u šňůry, ani u provazochodkyně, její rychlosti pohybu nebo u času potřebném k přechodu po prádelní šňůře mezi sloupky. Prodloužení prádelní šňůry, prodloužení dráhy paprsku u světelných hodin, je výsledkem kalkulace s různými vstupními daty.

Ponechám stranou otázku, jak je možné, že dochází k dilataci času (konstantní rychlost na viděné delší dráze, když relativistickým jevem je právě kontrakce délek.

Nahraďme světelné hodiny hodinami s kyvadlem. Kyvadlo hodin se kýve z levé horní úvratě přes dolní úvrať po pravou horní úvrať a zpět. Tento pohyb je časovým intervalem. Budeme-li součástí stejné soustavy jako hodiny, kyvadlo pro nás koná právě ten pohyb zleva doprava a zpět, a potřebuje na to, řekněme, dvě sekundy. Z pohledu pozorovatele nacházejícího se mimo naší soustavu se otáčí planeta, a hodiny jsou jí unášeny vesmírem. Kyvadlo při pohybu z levé horní úvrati přes pravou horní úvrať zpět k levé horní úvrati vykoná dráhu několika desítek, stovek, možná tisíců kilometrů, přesto na to bude potřebovat zase právě jen dvě sekundy. Nevidím nejmenší důvod přistoupit na tvrzení, že v rychlostech blízkých rychlosti světla a při rychlostech světla tomu bude jinak jen proto, protože rychlost světla byla označena za konstantní a mezní, a proto, že za interval času je označen pohyb po dráze, která se v různých inerciálních vztažných soustavách jeví různě dlouhá.

Když na povrchu planety vystavíme přímou silnici, která bude spojovat výchozí město s cílovým městem, a mezi těmito městy pojede automobil, budeme moci spočítat, že automobil urazil vzdálenost sto kilometrů například rychlostí 100 km/h, a spotřeboval přitom šest litrů paliva, tedy šest litrů paliva na oněch sto kilometrů. Bude-li putování automobilu sledovat pozorovatel nacházející se mimo planetu, z jeho pohledu automobil od opuštění výchozího města po dosažení cílového města urazí vzdálenost mnohem delší, neboť se planeta otáčí kolem své osy. Zadává jiná vstupní data a ejhle, rázem mu vyjde naprosto odlišná rychlost vozidla, spotřeba, výkon motoru, vše bude jinak. Další pozorovatel z dostatečného odstupu započítá nejen otáčení planety kolem její osy, ale ještě i oběh planety kolem slunce. A zase dojde na přepočítání vzdálenosti, kterou automobil urazil od opuštění výchozího města po dosažení města cílového. Opět tu máme jiné výsledky rychlosti, spotřeby, výkonu... A tak bychom mohli pokračovat. Rozdíly jsou zjevné a zřejmé. Pozorovatel nacházející se v relativním klidu vůči Zemi by mohl trvat na tom, že došlo k nárůstu efektivity motoru automobilu a k nárůstu snad všech kvalit paliva. Můžeme se dohadovat, které výpočty jsou ty správné, nebo můžeme všechny ty údaje považovat zkrátka za relativní, a nebo se můžeme pokusit definovat důležité „veličiny“ tak, aby udávaly stejnou hodnotu pro všechny inerciální vztažné soustavy.

Mimochodem, pokud se na tachometr automobilu jedoucího rychlostí 100 km/h dívá jak pozorovatel nacházející se v jiné inerciální vztažné soustavě než jedoucí automobil a otáčející se zeměkoule, tak pozorovatel jedoucí automobilem, pro oba bude údaj věrohodný, pak je rychlost automobilu v obou inerciálních vztažných soustavách stejná a tedy konstantní. Pozorovatel nacházející se v jiné inerciální vztažné soustavě ale vidí automobil uhánět po mnohem delší dráze, než jakou překonává pozorovatel jedoucí automobilem. Že by nám ta dilatace času řádila i na našich udržovaných venkovských silnicích?

Hovořit o rychlosti světla jako o konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách je ale dosti mlhavé a zavádějící, nejen proto protože dokazujeme, že světlo se v různém prostředích pohybuje různou rychlostí, může-li být zpomaleno, nelze již vyloučit, že může být i urychleno, ale i proto, protože světlo je složeno z několika složek s různou frekvencí a vlnovou délkou. Je-li světlo vlněním, „řídí se“ stejnými fyzikálními zákony jako jiná známá vlnění. I světlo podléhá, alespoň předpokládám, jevu zvanému interference. Může-li se rychlost světla měnit v poměrně velkém rozsahu, není důvod domnívat se, že zůstává pro oba pozorovatele stejná, a tedy konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách. Myslím tím pozorovatele nacházejícího se v relativním klidu a pozorovatele pohybujícího se rychlostí světla a svítícího si na cestu. Je dost dobře možné, že oba pozorovatelé budou vnímat světlo o jiné vlnové délce a o jiné frekvenci.

Když se nám pak světlo zjeví v novém světle, a jeho rychlost nebude konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách, přestaneme strašit dilatací času. Můžeme pak směle předpokládat, že u letících Einsteinových hypotetických světelných hodin uvidíme, coby pozorovatel nacházející se v relativním klidu, jak paprsek při putování mezi zrcadly mění svou rychlost. V blízkosti zrcátek se bude pohybovat zdánlivě rychleji, než vprostřed mezi jimi. Byl by to stejný optický klam, který způsobuje, že se nám pohyb slunečního kotouče při východu a západu slunce zdá být rychlejší, než jeho pouť vysoko na obloze. Dráha paprsku mezi dvěma zrcátky pohybujících se světelných hodin pak nebude podobna klikaté čáře na obr. 3a), ale spíše křivce na obr. 3b).

Pokud se domníváme, že se efekty podobné Einsteinově dilataci času dějí jen při rychlostech blízkých rychlosti světla, pak se možná mýlíme. Představme si přímé, stovky kilometrů dlouhé železniční koleje. Ze stojícího vagónu kouká pan A směrem za pomalu se vzdalujícím vagónem, v němž cestuje pan B. S narůstající vzdáleností mezi oběma vagóny pozoruje pan A, jak se kolejnice přibližují k sobě a jak se vagón pana B zužuje. Stejný jev pozoruje pan B na vagónu pana A. Nazvěme to kontrakce železničních vozů vlakové soupravy, nebo více lidově: „smrskávání vagónů“. S případně zvyšovanou rychlostí pohybu vagónu pana B se zvyšuje rychlost, s jakou se pozorovaný vagón smrskává. Jistě je nám všem jasné, že k žádné skutečné kontrakci nedochází. Odborné diskuse o změnách konstrukce vagónů, aby smrskávání vydržely, by byla jistě zbytečná. Vyvozovat z tohoto „optického“ jevu závěry o smrskávání vagónů za daných okolností by bylo stejně nejapné.

Představme si, že pan A stojí u jednoho konce vysoké rovné zdi, v dálce stojí pan B u druhého konce téže dlouhé zdi. Je zjevné, že dílem perspektivy oba vidí vzdálený konec zdi jako nižší. Na obou koncích zdi jsou umístěny výtahy, které jezdí souběžně nahoru dolů, oba se pohybují stejnou rychlostí a nacházejí se vždy ve stejné výšce nad zemí. Pan A vidí v dálce jezdit výtah vzhůru po „kratším“ konci zdi. Předpokládá-li, že rychlost vzdáleného výtahu je stejná jako rychlost výtahu u něhož pan A stojí, a oba výtahy dosáhnou horní a dolní úvrati vždy za stejný čas, musel by předpokládat, že zeď je na obou koncích skutečně stejně vysoká. Rozhodne-li se ale, že za interval času označí právě pohyb výtahu z jedné úvrati do druhé, pak se klidně může domnívat, že zeď je v dáli skutečně tak nizoučká, jakou ji vidí, a že došlo nejenom ke scvrknutí časového intervalu, neboť výtah u pana B za jeden časový interval urazí o mnoho kratší vzdálenost než výtah u pana A, ale ještě k tomu i ke scvrknutí pana B. Pan B vidí totéž na vzdálené straně zdi, u níž stojí pan A. Co s tím? Tak teď aby jeden z nich začal přistavovat zeď rychlostí světla, a výtahy aby se také pohybovaly rychlostí světla, protože pak by podle pana Einsteina došlo k dilataci času, a změny času by se tak vlastně vyrušily.

Pokud se k sobě řítí pan A a pan B, každý z nich rychlostí poloviční rychlosti světla, pro pozorovatele P, nacházejícího se v relativním klidu vůči pohybujícím se pánům, se pan A a pan B řítí k sobě navzájem rychlostí světla. Stejnou rychlost vzájemného přibližování by pozoroval pan A i pan B. Již v této situaci bych očekával projevování relativistických efektů, neboť tato situace je vlastně stejná, jako kdyby jeden z pánů, například pan A, stál a druhý se k němu řítil rychlostí světla. Tedy již zde by se projevila údajná dilatace času. Co by se ale stalo, kdyby se k sobě pan A a pan B řítili, přičemž by každý z nich dosáhl rychlosti blízké rychlosti světla? V duchu Einsteinových teorií se máme domnívat, že pozorovatel P, nacházející se v relativním klidu vůči pohybujícím se pánům A a B, zjišťuje, že se k sobě oba pánové blíží zase pouze rychlostí světla, neboť vyšší rychlosti, dle mínění Einsteina, dosáhnout nelze, tedy se rychlosti pana A a pana B rázem přestaly sčítat, a inerciální vztažná soustava přešla na jiné fyzikální zákony. Pan A a pan B by shodně zaznamenali totéž, rychlost vzájemného přibližování by měřili jen jako rychlost světla. Z toho bychom asi měli vyvodit, že v takovémto případě, protože od vzájemného sčítání rychlosti dvou těles pohybujících se k sobě navzájem každé rychlostí poloviční rychlosti světla se se vzrůstající rychlostí rychlost změnit nemůže, je nejvyšší možnou dosažitelnou rychlostí poloviční rychlost rychlosti světla!

Kdyby pozorovatel P, nacházející se v relativním klidu vůči panu A, pozoroval světelné hodiny pana A, jenž se pohybuje rychlostí světla, spatřil by prý prodloužení intervalu času, a tedy onu dilataci času. Kdyby pan A vystřelil jedny světelné hodiny před sebe, a tyto by se od něj vzdalovaly rychlostí světla, pozoroval by u nich prodloužení intervalu času, a tedy onu dilataci času. Pozorovatel P by ji ale pozorovat nemohl, pro něho se rychlosti v soustavě pana A nesčítají, nevidí hodiny vystřelené panem A letět dvojnásobnou rychlostí světla, ale žádnou rychlostí, protože vyšší rychlosti než je rychlost světla dosaženo být nemůže. Kdyby pan A nevystřelil světelné hodiny, ale posvítil by si, tu by prý pan P pozoroval světlo od pana A vzdalovat se rychlostí světla, a to i přes to, že rychlostí světla se pohybuje pan A, ale rychlost paprsku světla je prý konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách. Připusťme pro tento příklad, že pan A přeci jen může vystřelit hodiny, a ty se od něho budou vzdalovat rychlostí světla. Představme si, že rychlost použitých hodin je konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách, jako je prý rychlost světla. Pro pana P by tedy hodiny pana A i jím vystřelené hodiny šly stejně rychle. Kdyby z hodin vystřelených panem A byly vystřeleny další hodiny, a ty by se od hodin vystřelených panem A vzdalovaly rychlostí světla, měl by pan A pozorovat i u nich další prodloužení intervalu času, další dilataci času, ale nebude, neboť v tu chvíli se i pro něj přestanou rychlosti sčítat, hodiny vystřelené z jím vystřelených hodin se nemohou pohybovat ani vůči jemu rychlostí dvojnásobnou rychlostí světla, jejich rychlost je konstantní. Zaplať pánbůh za to, protože kdybychom takhle vystřelili hodiny, z nich by byly vystřeleny hodiny, z těch další hodiny a tak dále, tak bychom u posledních hodin v dlouhé řadě museli pozorovat téměř zastavení času, a to by byla přeci hrůza. Nechtěl bych pak číst odborné články o tom, jaký dopad by to mělo na cestování v čase.

Z výše popsaného můžeme odvodit, že pokud se budeme pohybovat poloviční rychlostí světla a vystřelíme před sebe těleso, můžeme jej vystřelit maximálně rychlostí poloviční rychlosti světla. Ne proto, protože rychlost námi vystřeleného by snad byla konstantní jako je údajně rychlost světla, ale proto, protože při sčítání rychlostí údajně nemůže být dosaženo rychlosti vyšší než je rychlost světla. Poloviční rychlost rychlosti světla je v takovém případě mezní rychlostí. Ale my vlastně nevíme, zda se vůbec pohybujeme, takže klidně střílejme. A pokud poletíme, ale přitom bychom vlastně setrvávali v klidu, a vystřelíme, víme, že z vystřeleného tělesa již nevystřelíme nic letícího rychleji, než poloviční rychlostí světla. A pak je dostříleno. Možná bychom z toho, zda můžeme vystřelit těleso nějakou rychlostí mohli usuzovat, zda se nacházíme v klidu, nebo zda se pohybujeme, a jakou rychlostí se pohybujeme?

Nastane-li vůbec dilatace času dle speciální teorie relativity, a já o tom silně pochybuji, neboť nevěřím v konstantní rychlost světla, půjde více méně o jev rozdílu výpočtů na základě rozdílných vstupních dat. Tento jev ale nebude mít na aktéry fyzické důsledky.

 

A jak si teď stojí dilatace dle obecné teorie relativity? Tak to je, alespoň na první pohled, jiné kafe. Nicméně i zde je to jen a jen o volbě intervalu času. Dilatace času v silném gravitačním poli je dokazována atomovými hodinami, u nichž se v závislosti na „síle“ gravitačního pole mění rychlost (frekvence) kmitání atomů cesia. Rychlost kmitání atomů, a tady interval času, je ovlivňována silou gravitačního pole. Není proto divu, že s narůstající silou gravitace dochází k údajné dilataci času. Hodiny umístěné na povrchu Země jdou pomaleji než hodiny umístěné ve vysoko letícím horkovzdušném balónu. Obávám se, že dochází k ovlivnění činnosti hodin, ale nikoliv k dilataci času jako takového. Možná by věda měla k definici času přistoupit seriózněji.

Interval času můžeme zvolit třeba tak, že bude závislý na teplotě. Po vzoru Einsteinových slunečních hodin můžeme učinit dráhu částic světla závislou na výšce sloupce média v trubici teploměru. S narůstající teplotou tak poroste dilatace času, s klesající teplotou bude nastávat kontrakce času. Ve vesmíru nám tak čas bude plynout pomaleji než na povrchu planety.

Interval času můžeme zvolit tak, že bude závislý na atmosférickém tlaku, využijeme-li k měření času barometr. Také můžeme zvolit interval času tak, že bude závislý na obvodu balónku naplněného heliem. Čím výš se při svém letu bude balónek nacházet, tím větší bude jeho obvod, čas bude dilatovat. Nedej bože, aby nám pak v nějaké výšce čas vybouchl.

Za interval času můžeme zvolit kmitání paprsku světla mezi dvěma zrcátky světelných hodin, trvající od východu slunce do slunce západu. Umíte si asi představit, jaké divy se budou s časem dít, budete-li čas těmito hodinami měřit na různých místech planety.

A když se vrátíme ke starým dobrým přesýpacím hodinám, tu zjistíme, že i ony jsou závislé na gravitaci. Narozdíl od atomových hodin je na nich se sílící gravitací znát kontrakce času. Ve značné vzdálenosti od planety Země pak dojde k takové dilataci času, až se čas zastaví. Jedině kompenzací gravitační síly můžeme uvést čas opět do pohybu.

 

Snad je na těchto příkladech dostatečně vidět, že „dilatací času“ není změna plynutí času, ale změna v parametrech, v případě speciální teorie relativity, a změna v chodu hodin, v případě obecné teorie relativity. Že nedošlo ke změnám v plynutí času, platí pro přesýpací hodiny stejně jako pro hodiny atomové nebo pro hypotetické světelné hodiny. Vystavíme-li teoretický časoprostor na dilatujícím čase, pak bychom nutně museli přistoupit na to, že žijeme v kosmické žvýkačce, která se natahuje a zase smrskává podle toho, v jakém vztahu je pozorovatel k pozorované soustavě, na základě toho, kdo co pozoruje, na základě toho, pozoruje-li někdo. Teorie o dilataci času není příběhem o času měnícím své vlastnosti, je příběhem o člověku, který ani v jednadvacátém století není schopný nadefinovat čas. Ještě stále je pojem „čas“ zaměňován za pojmy „hodiny“, „chod hodin“ a „interval času“.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Mizu z IP 90.180.204.*** | 5.11.2012 11:35
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 5.11.2012 20:12
Ty vole, já tady tak "seriózně" o "vážných vědeckých otázkách" a Ty na mne hned takovým kalibrem.  smile Díky, nasmám jsem se.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 17:23
Ano,popsal jsi to správně,kdo není úplný máčo,tak mu dojde,že Ensten musel být geniální podvodník nebo totální magor.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 5.11.2012 20:09
Já ještě neztratil víru v inteligentního, moudrého a hodného Einsteina. Doufám tedy, že se brzy najde jím psaný dopis, nesoucí pokyn: "Otevřít v prosinci roku 2012!" a až ho otevřou, bude tam napsané: "Tak jestli mi ty fóry vědci sežrali i s navijákem, tak by měli odevzdat své diplomy a zopakovat si studium. Každý kdo nezpochybnil teorie relativity je podvodník a šarlatán!“ A v prosinci roku 2012 by tak skončil svět, jaký jej známe. smile
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 17:47
Nejhorší na tom je,že celé zástupy nemyslících idiotů,mezi kterými jsou kupodivu i učitelé a profesoři papouškují kolem dokola ty nesmysly hlupáka Ensteina,včetně zakřivování prázdnoty a říkají tomu věda,když je jisté,že jde o vědomý podvod.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 5.11.2012 20:50
Když se věda vzdá ambice rozkrývat, jak skutečně funguje svět, poodhalovat tajemství fungování světa, ... když se vzdá pravdivé popisnosti, a ukájí se vytvářením skutečným stavem věcí nepodložených domněnek, které si pak dodatečně podloží za pomocí konstant, axiómů a jiných konstrukcí, ... když spletí hypotéz a teorií vytvářejících bludiště maskuje argumentování a dokazování v kruhu..., když si lidé dělají kariéru ne na rozkrývání reálné skutečnosti, ale právě na tom bezduchém papouškování všeho, co je přijímáno za tím větší autoritu, čím víc lidí to papouškuje a čím víc lidí si na tom papouškováním udělalo kariéru..., pak musí věda být právě v tom stavu, ve kterém je. Ale nic netrvá věčně, každá doba temna jednou skončí.
Jozef Babiak z IP 89.173.74.*** | 24.6.2015 22:20
Teória  relativity  nepopisuje šírenie svetla v hmotnom prostredí podľa zákonov optiky. Einstein  nikdy nemeral s interferometrom,  nepoznal preto zákony optiky v ích aplikovaní na šírenie svetla v hmotnom prostredí pri meraní svetla interferometrom. Teória relativita  je len Einsteinov myšlienkový experiment v ktorom neplatia zákony optiky, je omylom fyziky !
Tenka z IP 77.236.208.*** | 25.6.2015 19:42
Děkuji za Váš názor. Budete-li mít čas a chuť, mohl byste, prosím, zajít alespoň trochu do detailu, co se týče neslučitelnosti OTR a STR se zákony optiky.
Jozef Babiak z IP 89.173.74.*** | 25.6.2015 22:20
Einstein v knihe Teória relativity [2], na str. 96  v popise šírenia svetla vo vzduchu píše o rýchlosti svetla vo vzduchu okolo trati: ” Přirozeně musíme případ  šíření se světla jako každý jiný vztahovati na nějaké tuhé vztažné těleso ( systém souřadnic ). Za takové  zvolíme zase naší trať. Vzduch nad  ní mysleme si odstráněn. Podél trati budiž vyslán paprsek...“  ďalej  píše : “ jestliže se každý světelný paprsek vzhledem k trati šíri rýchlosti c , tu se zdá…”. Einsteinov výrok  “Vzduch  nad  ní mysleme si odstráněn..“ sa nedá zrealizovať. Okolo trati sa nedá vytvoriť vákum, to je nezmyselná a chorá myšlienka. Vzduch na zemskom povrchu je všade, vákuum môžeme vytvoriť len v laboratóriu. Keď máme okolo trati vzduch, rýchlosť svetla  sa musí počítať vo vzduchu podľa zákonov optiky ! 
  Einstein v knihe [3] na str. 110 cituje  prejav v Londýne : „Zákon o konstantní rychlosti světla  v prázdnem prostoru, který byl potvrzen  vývojem elektrodynamiky a optiky, s ním i rovnocennost všech inerciánych systémú, kterou výrazně prokázal proslulý pokus Michelsonuv ( speciální princíp relativity ) vedli nejprve k tomu, že pojem času se musel pojímat jako...“. Einstein špeciálnu teóriu relativity napísal v roku 1905, v optike sa už niekoľko storočí predtým počítala  rýchlosť svetla v hmotnom prostredí podľa indexu lomu svetla ! Namerané výsledky v Michelson-Morley experimente  nemôžu dokázať konštantnú rýchlosť svetla vo vákuu, lebo pokus bol prevedený vo vzduchu. Konštantnú rýchlosť svetla vo vákuu pre všetky vlnové dlžky svetla nepotvrdil žiadny pokus so svetlom v optike ! V Michelson-Morley experimente, vo výpočte posunu interferenčných  prúžkov Einstein uvádza rýchlosť svetla v ramene interferometra  c+v, to nie je realita v pokuse, to nie je podľa zákonov optiky.
  V Michelson-Morley experimente v ramenách interferometra bol vzduch, podľa zákona o indexe lomu svetla vo vzduchu bola  rýchlosť svetla v ramenách interferometra c/n. Po celú dobu otáčania interferometra bola rýchlosť svetla v obidvoch  ramenách interferometra  rovnaká a stála c/n, preto nenastal fázový posun svetelných lúčov z ramien interferometra, preto nenastal posun interferenčných  prúžkov. Závery v Teórii relativity zo zle počítanej rýchlosti svetla vo vzduchu v ramenách interferometra ako sú kontrakcia dlžky ramena interferometra v smere pohybu inter-ferometra a dilatácia času sú kardinálnym omylom Teórie relativity !
    Optické zákony boli objavované a overené v pokusoch so svetlom za dobu pätsto rokov, Einstein necitoval ani jeden zákon optiky vo svojej práci. To je prezentácia vlastnej hlúposti a urážka objaviteľov zákonov optiky.
Posudok na Teóriu relativity som napísal na základe dlhoročného praktického merania svetla interferometrami, problematiku merania svetla interferometrom poznám priamo z pokusov, nie z myšlienkových experimentov. Posuny interferenčných prúžkov na interferometroch som snímal AD prevodníkmi a zapisoval do počítača aby som sa vyhol subjektívnych chýb při odčítaní nameraných hodnôt.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 18:06
Čas je informace o posloupnosti pohybu.smile
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 5.11.2012 20:02
S posloupností pohybu, a tedy s časem dle Tvé definice, je to také dost zamotávané, kauzalita, šipka času, determinismus, vztah příčiny a účinku, současnost událostí... já říkám pracovně, pro sebe a pro vlastní potřebu, že čas je existenční interval.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 20:49
Ovšem,zamotaný to je,zamotávají to ti pozorovatelé,každý má svou vlastní pravdu,nejspíše jsme jako pozorovatelé,tak trochu mimo mísu,tak či tak jde vždy o posloupnost,i existenční interval má jistě svou posloupnost.Myslím,že vesmír žádnou abstrakci čas k své existenci nepotřebuje.Ten článek,jako bych psal já sám BINGOOO!
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 5.11.2012 21:02
Kovaní relativisté nám namítnou, že i posloupnost událostí je relativní. Událost, která se stane dříve, ale ve velké vzdálenosti od pozorovatele, bude tímto pozorovatelem spatřena později, nežli událost, která se stala sice později, ale v malé vzdálenosti od tohoto pozorovatele. Lidé se pokoušejí „měřit“ čas „porovnáním“ s nějakými cyklickými, více či méně pravidelně se opakujícími, jevy. Snahy o nalezení něčeho jako „generální čas“ považuji za zbytečné a marné. Jediné, co považuji o čase zatím za relevantní tvrzení je, že čas lze měřit jen tam, kde probíhají změny. Proto považuji čas za interval mezi dvěmi změnami.  Tam určitě bude i ta posloupnost, byť s relativním pořadím. Neříkám, že mám jasno a že jsem našel dobrou definici času, jen jsem si našel přijatelný pohled, který mi zapadá do skládačky.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 21:40
Souhlas,čas nezměří nikdo,ničím a NIKDY! Není čím.Reálně žádný NEEXISTUJE. Nutno však mít na paměti, že abstrakce času je pro naše vnímání a uvažování naprosto nezbytná.Ono interval mezi dvěma změnami nemusí být vůbec žádný čas, jen pohyb se mění, čas jsme si tam dosadili,poněvadž se věci z našeho pohledu vnímání nedějí naráz právě kvůli posloupnosti.Relativisti lžou jako když tiskne je to jejich byznys,vesmír kašle na to,co kdy která blecha uzří,vše jest o tom,kam,kdy která informace dorazí,rychlost světla není absolutní,bylo by zajímavé se zamyslet nad tím,kdyby ta rychlost světla absolutní byla.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 5.11.2012 23:08
Cituji: Kovaní relativisté nám namítnou, že i posloupnost událostí je relativní. Událost, která se stane dříve, ale ve velké vzdálenosti od pozorovatele, bude tímto pozorovatelem spatřena později, nežli událost, která se stala sice později, ale v malé vzdálenosti od tohoto pozorovatele.

Jasně,máš pravdu,dokazuje to jen jací podvodníci ti relativisté jsou,oni vědí že,událost, která se stane dříve, ale ve velké vzdálenosti od pozorovatele, bude tímto pozorovatelem spatřena později,nutno si všimnout,vědí,že událost se stala DŘÍVE než jiná událost,jak mohou vědět,že dříve,kde to vzali,když současnost je údajně relativní,vůči čemu to vztahují,mají jen oni nějakou univerzální vztažnou soustavu??? Oblbují nás relativitou současnosti,to by ten pozorovatel musel být idiot,aby si nespočítal,kdy se jaká událost skutečně stala.Nikdo si přeci  při pohledu na hvězdy namyslí,že vidí relativní současnost.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 6.11.2012 08:50
Je to tak, zkrátka rozdíly ve vnímání jsou označeny za rozdíly reálně existující skutečnosti, a celá tato teorie je pak dokazována optickými klamy a podobně. Pan Einstein byl nepochybně jedním z největších salónních kouzelníků a iluzionistů nejen novodobé fyziky, ale fyziky vůbec. Vystavět vědeckou teorii na iluzi a přesvědčit odbornou veřejnost, že ta iluze je skutečnost, to je dobré, myslím si, vystoupení. Otázkou je, komu ku prospěchu?
Stejskal Jiří z IP 77.237.142.*** | 18.2.2013 16:25
Definice času. Nemám představu o definici. Když vyslovím slovo minulost, tak mám představu co to znamená.Když vyslovím slovo budoucnost, tak mám představu co to znamená. Jaká je souvislost mezi minulostí a budoucností. Dejme tomu, že se rozhodnu napsat deset teček..........      Než se rozhodnu o psaní teček, tak to se týká budoucnosti.
Když je dopíšu tak už je to minulost. V momentě jak napíši první tečku tak ta je v minulosti a devět jich je v budoucnosti. Postupným psaním teček se budocí tečky stávají minulostí. Chápu to tak, že mezi budoucností a minulostí je jakoby určitá pomyslná hranice na které se mění budoucnot v minulost. Jak si tak  píši ty tečky, tak mi to přivádí na myšlenku, že se ta hranice posouvá z budoucnosti do minulosti. Prakticky není přítomnost, a to si dovedu pochopit. Ale jakmile řeknu, že se něco posouvá, tak v tu ránu mi napadne myšlenka či otázka a jak rychle se to posouvá? V tu ránu jsme s mým myšlením v koncích. Dovedu pochopit, že nějaký můj pra pra prapředek chápal čas jako určité rozmezí mezi dnem a nocí,polednem a půlnocí. Následně toto rozmezí rozdělil na ráno ,dopoledne,odpoledne,večer,noc. Následně na hodiny,minuty a vteřiny.V souvislosti s tím se zabýval pohybem různých těles a viděl, že ty tělesa mají různou
rychlost. To už se dostávám do fysiky a dovedu pochopit , že tělesa mají různou rychlost. Dráha za jednotku času. Ale když řeknu používaný výraz čas plyne pomalu či rychle, tak si myslím jen to, že jsem v oblasti pouze mého pocitu a tedy mimo fysiku.
Faktem ale pro mne zůstává pořád to jak si píši ty jednotlivé tečky a mění se budoucnost v minulost a nemám pro to jiný název než , že plyne čas. Uvědomuji si tu pomyslnou hranici mezi budoucností a minulostí , a jak se někam posouvá. Kam a jak rychle? Pro mne nepochopitelná představa. Analogicky k těm psaným tečkám si představím roky a mých 71 uplynulo. 71 možná způsobila i to, že se zabývám pojmem čas.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 19.2.2013 09:52
Pane Jiří, děkuji za koment. Netroufám si pustit se do nějaké smysluplné definice času, na to by měli být fundovaní odborníci v oboru. Možná pro začátek pomůže rozlišování několika "druhů" času podobně, jako ve starém Řecku rozlišovali Chronos a Kairos.Dovolím si malou odbočku... Představme si, že jsme příslušnícin "primitivního národa", jehož jazyk nezná pojmy pro minulost ani pro budoucnost. Vzhledem k tomu, že člověk uvažuje v rámci jazyka, nebudeme moci popsat ani již minulé a ani očekávané budoucí. Jak bychom asi chápali čas, pokud bychom vůbec nějakou takovou teroretickou koncepci mohli vytvořit?
Šakal z IP 89.248.248.*** | 6.11.2012 03:32
Můžu ti sdělit,že komplet celá TR mi přijde jako nějaké zvrhlé náboženství ku škodě všeho lidstva,nebojím se říci,jest to jistá forma Satanismu.Což člověk jako jedinec může tvrdit, že vše je relativní?Co je tu na tomto světě pro člověka relativní? Moc toho asi nebude,cožpak někdo z nás vidí svět očima všech pozorovatelů,aby pak prohlašoval,že tento svět je relativní,protože ho každý vidíme jinak,co je to za blbost to KAŽDÝ,nic jiného než demagogie.Myslím,že z tohoto pohledu je TR šílená mystifikace,aby si nikdo nebyl ničím jist,ztratil půdu pod nohama a tím byl snadno ovladatelný.Považ například,že k pochopení TR je třeba zdravý rozum odhodit a přijmout ji takovou jaká je,tvrdí často velmi rádi relativisté,když jim chybějí rozumné argumenty,což potom není věda,ale víra.No ale to už snad můžeme věřit jakékoliv jiné hovadině,třeba v Heryho Potra,no né? Měj se bezva,zdravím.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 6.11.2012 08:57
Souhlasím s tím, co jsi psal výše. Příroda nepotřebuje „čas“. Interakce hmoty se řídí zákonitostmi a děje se s různými efekty, kterým mi říkáme „dominový“, „lavinový“ a podobně. Na názvech ale nezáleží. Neuvědomělé hmotě je fuk, jestli se při těch procesech odehrávajících se v prostoru brodí po pás v nějakém plynoucím čase. Pak je tu uvědomělejší hmota, hmota, jíž bylo vdechnuto vědomí. Třeba takový člověk. Vědomí člověka umožnilo vnímat okolo probíhající jevy, a člověku je vlastní nejen neustále hledat v okolo probíhajících jevech souvislosti, ale pak o tom s druhými filosofovat, koketovat a spekulovat. A tak je potřeba „čas“, a kde je poptávka, je i nabídka. Někde jsem četl, že ještě i dnes existují národy, které ve svém jazyce nemají pojmy pro „minulé události“ a ani pro „budoucí události.“ Kdybychom k nim cestovali a vykládali jim o svých zážitcích z loňské dovolené, asi by na nás koukali jak na pošuky. A třeba takový pan Osho by u nich se svou duchovní koncepcí „Tady a Teď“ stěží aspiroval na duchovního učitele. smile
Šakal z IP 89.248.248.*** | 7.11.2012 12:06
Navzdory časomágovi Ensteinovi si lidé určili absolutní všeobjímající čas,tuším atomové hodiny v Greenwichi, od kterého je vše ostatní odvozeno,dokonce i stáří Vesmíru.Pro nás je tedy tento čas univerzální vztažnou soustavou,cokoliv by se od tohoto času vychýlilo byť o jedinou nanosekundu,muselo by přeskočit v čase do minulosti nebo do budoucnosti,tím pádem zmiznout z našeho času-Vesmíru.Nic takového se nikdy,nikde nestalo,ani nestane.Jest nad slunce jasné,že pokud atomovými hodinami měříme v jiných fyzikálních podmínkách než jsou ty v Greenwichi(např.síla gravitace),půjdou hodiny špatně,buďto rychleji či pomaleji,ale to je samozřejmě o něčem jiném než o posunech v čase,jak se oficiální věda snaží nabulíkovat naivním lidem,což se dá klasifikovat jako vědomý podvod,poněvadž nevěřím,že by byli až takhle debilní.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 7.11.2012 13:30
Je to tak, změny v chodu hodin, jejich zrychlení či zpomalení, jsou vydávány za změny v „plynutí“ času. Skoro se divím, že rozbití a následné zastavení hodin nepovažují za apokalyptický konec času a světa. Tak jako, pro vážení v jiných podmínkách, kalibruji váhy, musím, pro „odměřování času“ v  jiných podmínkách, překalibrovat hodiny, alespoň pokud chci zachovat „nedotknutelnost“ jakého si generálního času. Chci-li v jiných podmínkách naměřit stále jeden metr, musím při kalibraci počítat třeba i s případnou tepelnou roztažností, nebo s jinými vlivy poplatnými změně podmínek. Když tak neučiním, nemohu se divit, že naměřený jeden metr „je pokaždé jinak dlouhý“.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 10.11.2012 03:42
Čas je pro člověka měřítko změny stavu hmoty, avšak jen vědomí spolu s pamětí umožňuje si nám to uvědomit.Člověk bez paměti by byl nikým a také žádný Vesmír by pro něj neexistoval.Mám za to,že Vesmír funguje na stejném principu a vše co my vnímáme jako Vesmír,jest gigantickou pamětí proběhlých dějů.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 10.11.2012 09:24
Máš pravdu, bez vědomí a bez paměti by člověk nebyl schopen vnímat probíhající změny. Nznal by pojmy jako chronologie,kauzalita, determinismus. Nebyl by schopen vnímat a "měřit čas". Dosáhl by stavu, o kterém hovoří mystici, stavu Tady a Teď, ale k nějakému osvícení by pravděpodobně nedošlo. Reálná skutečnost by jistě existovala i nadále a ndále by byla plna změn... Jen by ty změny byly člověkem neviděny, neanalyzovány, nedávány do souvislostí...


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a osm