Fyzika navzdory XXI. – cestování v čase aneb na dovču do minulosti, na výlet do budoucnosti

Napsal Utsukushii M. N. Tenka (») 5. 11. 2012 v kategorii Věda bez dědy Vševěda, přečteno: 2431×

Vybráno ze sbírky Ten-Chi-Chozi-Dó cesta harmonie mezi nebem a zemí.

 

            Vzpomněl jsem si na jeden paradox, který významně zasáhl do debat o možném vlivu temponautů, cestovatelů v čase, na průběh událostí, na chronologickou kontinuitu a její lineárnost. Paradox dědečka, mrtvého předka, pořádně zamotal hlavu teoretikům cestování do minulosti. Smrt dědečka by mohla být nehoda, například bych jej rozmačkal při přistání. Paradox zní asi takto: „Kdybych cestoval do minulosti, a tam bych zabil svého dědu v době, kdy byl ještě dítětem, nemohl by se narodit můj otec a ani já. Ale to bych potom nemohl cestovat do minulosti a zabít svého dědu, takže by se mohl narodit můj otec i já. A já bych tedy mohl cestovat do minulosti a zabít svého předka a –“

            Tenhle paradox se dá zestručnit. „Kdybych cestoval do vlastní minulosti a zabil sám sebe, nedožil bych se pak dne, v němž jsem cestoval do minulosti a zabil sám sebe, takže bych se dožil onoho dne a mohl bych se ve vlastní minulosti zabít a –“ Zajímavé je, že pro cestování do budoucnosti se na první pohled takový paradox nenabízí. Protože já klidně mohu cestovat do své vlastní budoucnosti a zabít sám sebe, pak se vrátit do přítomnosti a dožít se dne, kdy přicestuji z minulosti a zabiji sám sebe. Ale já vidím obdobu paradoxu dědy, mrtvého předka z cestování do minulosti i u cestování do budoucnosti, a to hned dvakrát. Ten paradox jsem si nazval paradoxem vnuka, mrtvého potomka. Zní asi takhle: „Kdybych cestoval do budoucnosti a viděl tam příkladně smrtelnou nehodu svého vnuka, vrátil bych se do přítomnosti a varoval svého syna, a ten pak svého syna, tedy mého vnuka. Vnuk by se vyhnul nehodě a nezemřel by, ale to bych já nemohl při svém cestování do budoucnosti vidět jeho nehodu a varovat jej prostřednictvím svého syna. Bez varování by můj vnuk podlehl smrtelné nehodě, já bych byl svědkem této události a –“

            Ten druhý paradox cestování do budoucnosti začíná obdobně jako výše popsaný příklad: „ Kdybych cestoval do vlastní budoucnosti a zabil tam sám sebe, pak bych se vrátil do přítomnosti, a po nějakém čase bych, například pod tíhou svědomí, spáchal sebevraždu. To bych se ale nedožil dne, kdy přicestuji z minulosti a zabiji sám sebe. Pak bych se tedy nevrátil s otřesenou psychikou z budoucnosti a nespáchal bych sebevraždu –“ Tenhle paradox nazývám paradoxem sebevraha. Takových příkladů můžeme vymyslet mnoho.

            Nenalezl jsem řešení těchto paradoxů týkajících se cestování v čase, ale myslím si, že když už něco proběhne, nesmažeme to tím, že odcestujeme do minulosti a zásahem v této minulosti změníme „budoucnost“. Události, které již proběhly jsou reálně existujícími, jsou někde uloženy, nemůžeme je prostě vymazat, vygumovat, odmyslet, odpárat, odcestovat. Domnívám se, že při cestování do minulosti „přesedláme“ z anikarmického času na čas katikarmický, účinky našeho řádění v minulosti směřují ještě více do minulosti. Stanou se součástí naší minulosti.

            Přijmu-li teorii dualitního času, anikarmického a katikarmického, pak předpokládám, že se případný cestovatel v čase, pohybující se do minulosti, vlastně pohybuje do budoucnosti katikarmického času. Dost dobře nemůže změnit naši přítomnost zásahem do „minulosti“. Pohybuje se vždy do budoucnosti. Časová šipka bude mířit opačně a stejným směrem se budou projevovat účinky příčinné návštěvy minulosti.

            Pokud by temponaut, cestovatel v čase cestující do minulosti, v navštívené minulosti příčinně smýšlel a jednal, účinky budou mířit stále do naší vzdálenější minulosti. Příčinný řetězec pak dosáhne až k počátku stvoření, a teprve potom se může obrátit a zamířit z daleké minulosti k přítomnému dnešku a budoucímu zítřku. Je to jako vlny ve vaně. Vhodíte-li vprostřed vany nějaký předmět do vody, vlny se šíří k okraji vany, a pak se začnou vracet zpět ke středu vodní hladiny. Příčinný řetězec míří k počátku stvoření, a pak se vrací zpět. Všechny vyvolané změny jsou součástí naší minulosti. V jistém smyslu tam již byly.

            „Ach, mít tak stroj času. Ten stroj zničil bych hned.“

            Cestování do minulosti? Nevím. Představím-li si, jak někdo putuje proti proudu času, je-li tento jednosměrný, nedualitní, jak předpokládal Eddington, napadá mne, že temponaut cestující proti směru našeho času, naší kontinuity a chronologického sledu událostí, do minulosti přicestuje jako dítě nebo jako embryo, případně jako oplodněné vajíčko. Je-li ale čas dualitní, obousměrný, a já pevně věřím tomu, že je, pak by temponaut mohl cestovat do minulosti bez vlastní časové regrese, ale v tom případě se nemusíme bát ovlivnění naší přítomnosti a budoucnosti v režii paradoxů o cestování časem. Obrácený čas umožňuje nanejvýš ovlivnit naši minulost, a ta je minulostí, už odestála, zahrnuje tedy i všechna případná ovlivnění cestovateli v čase.

            Paradoxy cestování do minulosti mi připomínají jiný jev. Já tomu říkám „syndrom Věštírny palmových listů“. Věštírna palmových listů je místo, kde je na palmových listech podrobně popsán osud všech těch, a jen těch, kteří do této věštírny přicestují vyhledat a přečíst svůj osud. Kdo tam přicestuje, o něm tam mají informace, ale nemají tam podrobné údaje o těch, kteří tam nepřicestují, kterých se to netýká.

            S cestováním do minulosti to vidím zrovna tak. Kdo je mezi námi, ten s naplněnými vražednými úmysly, namířenými proti svým předkům, neodcestuje do minulosti, nezasáhne do ní. Zasáhl-li by do ní někdo, dle scénáře a v režii paradoxů mrtvého předka, asi by tu nebyl. Zkrátka, kdo je tady, toho se paradoxy cestování do minulosti netýkají. Podaří-li se někomu z naší budoucnosti přicestovat sem k nám, do vlastní minulosti, ten bude příčinným převážně směrem do ještě vzdálenější minulosti.

            Cestovat časem, jehož časová šipka míří jen jedním směrem by bylo jako pustit si pozpátku magnetofonový pásek nebo třeba film, na kterém je, mimo jiné, i můj vlastní život. Můj vlastní život by se odehrával pozpátku a odvíjel by se od dospělosti k dospívání, dětství, narození, prenatálnímu období až k početí. Leda bych se do minulosti dostal nějakou časovou smyčkou, v průběhu velice kratičkého okamžiku, během jednoho teď. Abych při cestování časem nestihl mládnout nebo stárnout.

            Nemohu tvrdit, že jsem snad vyřešil paradoxy cestování časem, například paradox zabitého dědečka, jen chci předložit teorii, která nepřipouští takový paradox.

            Nakresleme si přímku „t“, která nám znázorňuje čas. Vlevo umístíme bod „M“, to je událost v minulosti, někde uprostřed označíme bod „P“, to je přítomnost, a vpravo umístíme bod „B“, událost v budoucnosti, ještě více vpravo umístíme bod „DB“, to je nějaká událost v daleké budoucnosti. Představme si, že kvůli nějaké události hrozící v daleké budoucnosti „DB“, se lidé žijící v budoucnosti „B“ rozhodnou cestovat v čase do minulosti „M“, a tím změnit historii. Otázka zní: „Jak by se to promítlo v naší přítomnosti „P“?“ Nabízí se úvaha, že od zásahu temponautů v minulosti „M“ se historie natolik změní, že následující události nedosáhnou naší přítomnosti „P“, natož pak uvedené budoucnosti „B“. Tak nějak vypadá první část scénáře paradoxů cestování v čase. Na druhou stranu je nasnadě, že události, které vedly k naší přítomnosti „P“ a následně vyústily v budoucnost „B“ se již udály, jsou nesmazatelně „uloženy“ jako součást historie, a jako takové již nemohou odestát.

            Vynalézaví mozkové přišli s teorií jakéhosi rozkolejení historie. Podle této teorie historie od minulosti „M“ přes naši přítomnost „P“ až k budoucnosti „B“ již proběhla a zůstane nedotčena, ale zásahem do minulosti „M“ vznikne „paralelní svět“, jehož historie se, počínaje bodem „M“, mění a vede jinudy, je tedy odlišná od naší historie. Jenže to by zásah temponautů činilo, z našeho pohledu, nepříčinným, a tomu se mi nechce věřit. Navíc nevěřím v takovouto „bilokaci“ všeho existujícího.

            Předložím proto svou vlastní teorii: Jestliže kvůli události hrozící v daleké budoucnosti „DB“ lidé z budoucnosti „B“ změní minulost „M“, není tento jejich zásah dodatečnou změnou, ale je součástí historie, jinak řečeno, budeme-li po přímce „t“ postupovat zleva doprava, chronologicky budeme procházet události z daleké minulosti, až po událost v minulosti „M“, a tou je příchod temponautů, pak plynule postupujeme událostmi přes naši přítomnost „P“ až k budoucnosti „B“. Dalo by se říci, že historie se proti očekávání nerozdvojí, protože to co se od příchodu temponautů do minulosti „M“ událo je právě tou „měněnou historií“, vedoucí však proti očekávání přes naši přítomnost „P“ k naší budoucnosti „B“. Zdá se, že zřejmě dojde k uzavření kruhu událostí, že bytosti „uvězněné“ v tomto koloběhu zrození a smrti prožívají daný kruh událostí opakovaně znovu a znovu. A protože vědomí jednotlivce přesahuje rámec jedné reality, zažíváme déjá vu, pocit, že jsme nějaký sled jevů a událostí v právě probíhající podobě již dříve zažili a prožili. Odstranění hranic mezi , zajatým v koloběhu zrození a smrti, dosáhne lidská duchovní bytost vysvobození z tohoto uzavřeného kruhu. Ale to je asi lichá představa. Bytost nebude uzavřena v kruhu neustále se opakujících dějů, protože její příchod do daleké minulosti „DM“ má počátek i konec, temponaut se pak zase vrátí do budoucnosti „B“ a dožije se obávané daleké budoucnosti „DB“.

            Abych to tedy shrnul, pokud někdo přicestuje z naší budoucnosti do naší minulosti, a tam nějak zasáhne ve snaze změnit historii, nenastane ani rozdvojení časoprostoru, ani vznik paralelního světa, nenastane dokonce ani nějaké dodatečné změnění či přepsání naší minulosti neboť příchod temponautů z naší budoucnosti do naší minulosti samozřejmě chronologicky náleží do naší historie a je její nesmazatelnou součástí. Zasáhli-li temponauté z budoucnosti do minulosti, pak mi nyní prožíváme jimi ovlivněnou historii. Zásah mířený z budoucnosti do minulosti je prostě součástí historie.

            Problémy s, myslím si, domnělými paradoxy cestování časem vedly k teorii o vzniku paralelních světů. Jsem přesvědčen, že vzniká-li paralelní svět, pak nevzniká důsledkem zásahu v minulosti, ale přerůstáním vědomí jednotlivce, které pak přesahuje rámec naší reality. Vždy, když člověk ulpí na minulém nebo budoucím, když si říká: „Kdybych tenkrát udělal to namísto toho, mohlo být vše jinak, kdybych se tenkrát rozhodl tak a tak, vše by bylo jinak,“ vytváří si jakousi „paralelní realitu“, jeho vědomí je rozvrstvováno, vzdalováno sjednocení s Božským duchem vesmíru.

            U příležitosti v Praze probíhající konference o cestování v čase vysvětlil jakýsi vědec televizním divákům, že dle Einsteinovy teorie dokážeme cestovat v čase. Respektive v současnosti již dokážeme uskutečnit cestu „atomu“ do budoucnosti, nikoliv však do minulosti. Pokusím se parafrázovat předložené vysvětlení: „Einstein říká, že budeme-li se pohybovat kosmickou lodí rychlostí blízkou rychlosti světla, pak dojde ke zpomalení času. Na Zemi bude čas plynout rychleji než v kosmické lodi; zatímco astronaut stráví v kosmu jeden rok, na Zemi uplyne mnoho let. Po přistání se tedy astronaut nenávratně „dostane“ do budoucnosti.“

            S takto chápaným „cestováním do budoucnosti“ bytostně nesouhlasím. Pokud zpomalení času temponauta považujeme za cestovaní časem jenom proto, protože se tento temponaut dožije doby, které se jeho vrstevníci nedožili, pak obdobně cestuje každý člověk, který dbá o správnou životosprávu a ve zdraví se dožije doby, které se jeho vrstevníci, se špatným životním stylem, nedožili. Jde-li jen o zpomalení životních pochodů a o snížení metabolických nároků, o zpomalení ve srovnání s jinými živočichy, pak každoročně v čase cestují hibernující obojživelníci a medvědi a hadi a kolibříci a... Postrádáme-li v tomto případě doložitelné zpomalení času, prodloužení existenčního intervalu, můžeme vzít za vděk jinou situací. Každý člověk cestující rychle letícím tryskovým letadlem či cestující nejmodernějším vlakem prodělává zpomalení času. S nárůstem rychlosti vzrůstá hmotnost, s ní narůstá gravitace – s tou přichází zpomalení času, tedy prodloužení existenčního intervalu (kmitání atomu atomových hodin umístěných v rychle letícím letadle se zpomaluje). Takové cestování v čase je dnes naprosto běžnou záležitostí. Připouštím, že rozdíl mezi „rychlostí času“ letedlem letícího pasažéra a „rychlostí času“ lidí necestujících letadlem není tak markantní jako v případě srovnání „rychlosti času“ necestujících lidí s „rychlostí času“ astronauta letícího raketou, jež se pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla. Nicméně jde o obdobnou situaci.

            Domnívám se, že je třeba ujasnit si, čím cestování v čase není a čím je. Zpomalíme-li životní pochody člověka, lhostejno zda podchlazením, meditací, cestou v raketě letící rychlostí blízkou rychlosti světla, cestou v superrychlém letadle či vlaku, uzavřením v nafukujícím se balónu nebo třeba ponořením do hlubin oceánu, může dojít k prodloužení existenčního intervalu, ale nedojde k cestování v čase. Cestování časem není pouhým zpomalením chronologicky a kontinuálně probíhajících jevů. Cestování v čase je když u temponauta dojde k přerušení této chronologie, k porušení dané kontinuity (přinejmenším z našeho pohledu). Jinak řečeno, temponaut musí během jediného okamžiku vykonat pouť v prostoru nebo v čase rychlostí přesahující rychlost světla, tedy rychlostí zdánlivě nedosažitelnou. Když člověka „zpomalíte“ a proberete za pět set let, necestoval do budoucnosti, prostě se jí dožil. Když ale dojde k přerušení kontinuity, člověk pro nás přestane být a být znovu začne až za pět set let, pak jistojistě prodělal cestu časem.

            Za cestování v čase nepovažuji, když někoho zavřete do chladícího boxu a povozíte raketou letící rychlostí blízkou rychlosti světla. Takto cestující člověk se sice dožije delší doby, po čas této cesty jeho vrstevníci zemřou a on bude současníkem třeba vlastním prapraprapotomkům, ale neznamená to, že vykonal faktickou pouť časem. Žil pomaleji, žil stejnou dobu jako celé generace lidí, ale neodcestoval do budoucnosti. Ne každý, kdo mne přežije, cestuje do budoucnosti. Ne každý světoběžník, jenž navštíví domorodý kmen, kterého příslušníci se dožívají třeba jen třetiny průměrné délky života obyvatel země původu světoběžníka, je nutně cestovatelem v čase. „Dožít se budoucnosti“ neznamená totéž co „cestovat do budoucnosti“ či „přenést se do budoucnosti“. A to i přes to, že celý život strávíte v dopravním prostředku.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Šakal z IP 89.248.248.*** | 8.11.2012 12:57
Nepochybně,něco se pohybuje rychleji,něco pomaleji,vo tom to je,nikoliv o zkracování a prodlužování jakéhosi času.Aby člověk tak jednoduchou věc  pochopil nemusí létat ve vesmíru šílenými rychlostmi,notabene pro hmotu jak ji známe nedosažitelnými,protože té hmotě bude bránit prostředí,ve které se pohybuje,z čehož vyplývá,že prázdnota to určitě nebude.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 8.11.2012 19:10
Sbírku, ze které jsou tyto úvahy o "cestování v čase" jsem dopsal v roce 2006. Takže jsem od té doby udělal krok od pokusů "vyřešit" některé relativistické paradoxy k poznání, že teorie relativity v té STR a OTR podobě je chybná, a že ty paradoxy jsou toho důkazem. Ale jedno panu Einsteinovi neodpářeme, krom toho, že zmátl spoustu lidí, insporoval pěknou řádku čtivých knih a koukatelných filmů s danou tématikou. smile
Šakal z IP 89.248.248.*** | 8.11.2012 22:14
Bohužel,ta tvá kniha se nedá nikde sehnat,v té souvislosti se chci zeptat,jestli je plánováno její další vydání,že mám zájem,je ti asi jasný.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 21.11.2012 17:20
Popravdě sice pracuji na opraveném a dopněném vydání, ale neplánuji jej na žádný konkrétní čas. Kniha by měla být k dohledání v několika knihkupectvích. Z prvního vydání mi nějaké kusy zbyly, a i proto se do druhého vydání nebo do dotisku nehrnu.
Šakal z IP 89.248.248.*** | 8.11.2012 22:59
Tak mě napadlo,že kdybychom přesné atomové hodiny zahřívali,začal by čas zrychlovat,což by mohlo fungovat jako stroj času,člověk uzavřený v plechové popelnici,spolu s přesnými atomovými hodinami by byl postupně zahříván a poněvadž by hodiny zrychlovaly svůj chod,tak by ten člověk rychleji stárnul a po vytažení z popelnice by se ocitnul v minulosti,tak to si dám patentovat,TR to určitě neodporujesmilesmilesmile.
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 8.11.2012 23:11
Luxusní nápad, kdyby jsi na takové pokusy hledal dobrovolníka, tak se hlásím, miluji saunu..., opačný proces s podchlazením by musel "fungovat" též, ale tam už se jako dobrovolník nehlásím, jsa strašně zimomřivý, bych se toho docestování "do budoucnosti" nedožil smile Myslím, že kdybychom se do toho obuli, našli bychom, ač odpůrci Einsteinových teorií, mnohem více „relevantních“ způsobů „uplatnění“ teorie relativity než kde který relativista smile by nám mohli jen závidět. Vezmi si, že když načneš bublinkovou limču, a dojde k prudkému ochlazení, vlastně Ti obsah lahve odcestuje v čase. Jen nevím, zda to nemá vliv na minimální trvanlivost limonády. smile
daveldvd z IP 88.101.139.*** | 1.12.2012 17:17
To by asi nefungovalo protože by jsi nezahříval čas ale jen ty hodiny takže by jsi vlastně nic neprovedl prostě by jsi posunul hodiny smile
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 1.12.2012 18:42
Souhlasím, a o tom to právě je, ve svých článcích, komentujících teorii relativity a jí inspirované teorie o cestování v čase, se právě snažím vysvětlit, že to co ovlivňujeme je chod hodin, hodiny zrychlují nebo zpomalují, ale na plynutí času (plyne-li vůbec někde nějaký čas) to nemá vliv.
daveldvd z IP 88.101.139.*** | 1.12.2012 17:15
Tvoje úvahá se mi líbí ale myslím že toto už bylo zmíněné v nějakých filmech atd. např. Hrdinové tam je stejná úvaha teda  aspon pokud vím možná je tam jen něco co mě u toho přimělo aby mě to napadlo každopádně tuto teorii už jsem sám jednou vymyslel. Jinak sám jsem sepsal jednu teorii o řešení paradoxu cestování časem  je umístěno tady: cogitare.ic.cz/viewtopic.php?f=16&t=16
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 1.12.2012 18:46
Tenhle článek je vybrán ze sbírky úvah, vydané v roce 2006. Jak jsem tu psal na jiném místě, v někteých směrech se můj názor od té doby malinko posunul. Dneska již nemám ambice vyřešit paradoxy cestování v čase, prostě považuji za chybné obecnou a speciální teorii relativity a ony paradoxy za důkaz chyb dané teorie. Děkuji za link, až se vrátím, kouknu na to smile
Martin Lavay z IP 77.92.193.*** | 15.3.2013 21:44
Hezký den,
z webu jsem se dozvěděl, že jste expert na cestování v čase.
Jestli chcete, podívejte se i na:

www.zitrejsinoviny.cz
a www.facebook.com/pages/zitrejsinovinycz/510571278988717

Třeba Vás nové stránky zaujmou.
S pozdravem, Martin Lavay
Utsukushii Tenka z IP 77.236.208.*** | 16.3.2013 15:13
Já bych se za odborníka na cestování v čase neoznačil, spíš za diletantského šťourala smile ale zůstávám fandou cestování v čase, domnívaje se, že "hmota" v čase cestovat nemůže, ale může být "projektována" do minulosti nebo do budoucnosti, ale o tom někdy jindy někde jinde. Děkuji za pozvání, na web se rád podívám.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvě